Bezmoc

Přijde mi že to léčení strachů se děje pomaličku, podobně jako jiné procesy v přírodě. Jsme zvyklí, že můžeme mít v naší rychlé společnosti něco hned. Ale když zasadím mrkev, trvá fakt dlouho než vyroste. Roční období se mění tak pomalu, že je to pro naši rychlou mysl nepozorovatelné ze dne na den.

A moje zkušenost je, že mnoho mých velkých strachů se nevyléčilo jedním kurzem nebo jedním sezením. Spíše ten kurz, sezení nebo můj vhled připravil půdu pro to, aby se něco ve mě změnilo a nastavilo se do zdravější polohy.

A až za několik týdnů nebo měsíců jsem si uvědomil, že ten strach už velice polevil. Že je to mnohem lepší. Spíš bych řekl že náš nervový systém dostane impuls ke změně, a trvá mu než se to "předrátuje".

Proto je v pořádku cítit bezmoc, kdy prostě dělám určité chování, vidím jeho destruktivnost, a nemůžu si pomoct. Je to ve mě prostě zadrátované špatně. Nebo ne špatně, ale postaru. Je to nějaká dětská strategie, která teď už vůbec nesouvisí s aktuální situací v mém dospělém světě.

Když cítíš tu bezmoc, opravdu si ten pocit silně prožij. Je to v podstatě stav zoufalství, kdy si přiznám, že nevím jak dál. Přestat vymýšlet další řešení, přestat se snažit a prostě si říct "Jo, nevím jak dál." Ono se může stát, že se to najednou vyřeší jinak a lépe, než bych byl schopen vymyslet. Ale tím, že si tu bezmoc přiznám, mi to může velmi rychle pomoct. Nechápu proč, ale mám s tímhle opakovanou zkušenost a je to až neuvěřitelné.

Pozor, není dobré v té emoci zůstávat dlouho – žádná emoce se nemá prožívat dlouho, má být krátká a intenzivní, a rychle odejít. Když to mám dlouho tak to spíš zavání sebelitováním, což je věc, která ničemu nepomáhá.