O důležitosti ticha

Máme takové kolektivní pravidlo my lidé ze „západní civilizace“, že se musí spěchat. Už jako malí, když se zastavíme, přijde rodič a zeptá se „Co děláš?“ nebo „Proč tu stojíš?“ A někteří se naučíme, že jen tak stát a „lelkovat“ se nemá. Například já se to naučil. A znám takové to vnitřní napětí, které mě nutí něco dělat, když se jen tak zastavím na ulici a třeba se rozhoduju, jestli jít doleva nebo doprava.

Přitom jen tak stát toho tolik přináší! Mě osobně to dává:

• rozpomenout se na to, co důležitého jsem vlastně chtěl udělat
• vykouknout ven z „bubliny spěchu“ a toho, že něco rychle „musím“
• uslyšet ptáky, vítr v korunách stromů, vodu v potoce
• možnost uvědomit si, jak dobře mi je v mém těle
• a tak

Něco z toho přichází hned, něco přichází až po chvíli.

Chceš to vyzkoušet? Tak do toho: