Zvědomování

Jde o zvědomování odsuzujících přesvědčení o sobě nebo nepřijímaných vlastností.

Proč bych to chtěl dělat? Protože to je cesta k vyléčení nebo zmenšení tohoto problému. Nebo alespoň k tomu, se s ním smířit a akceptovat ho. I to je velká věc, protože když se s ním smířím, tak mi přestane vadit.

Moje obvyklá strategie byla, když se za něho stydím, snažím se to ututlat nejen na veřejnosti, ale i sám před sebou. Vypudit to z mého vědomí. Odstrčit to, já to tak nechci mít, ať to jde pryč. Nesnáším to. Zlobím se na sebe, že jsem tak nemožný.

Bohužel tímto způsobem nedochází k vyléčení, problém zamrzne, klidně na dlouhé roky. Když to odmítám, tak si to vlastně nechávám. Paradoxní, že?

Je pro mě velmi překvapivé, že funguje právě opak, to je přijetí určité mojí "hrozné" vlastnosti. Když k přijetí dojde, otevírá se prostor pro to, aby to už mohlo odejít.

Jak na to

Když u sebe postřehnu (vnitřním zrakem zahlédnu) odsudek sama na sebe, tj. věc kterou na sobě nesnáším, nebo věc, pro kterou si myslím že jsem špatný.

Příklad z mého života: Chodím často pozdě, je pro mě velice těžké dát si časovou rezervu a přijít na sraz včas. Myslím si, že jsem kvůli tomu špatný člověk.

Nesnažit se tu myšlenku zaplašit. Nesnažit se tenhle odsudek zamést pod koberec a říct si "Tohle tedy rozhodně nejsem já!". Nesnažit se tuto moji část skrýt sám před sebou.

Namísto toho se zastavím. Vnímám tuhle moji část a pohladím ji. Obejmu ji.

Je to velice láskyplný čin sama k sobě. Dávám této části najevo, že ke mě patří a že ji nechci zlikvidovat.

Pokud to děláte správně, mělo by se něco dít s vaším tělem – konkrétně u mě jsou to určité záškuby. To je správně. Pláč je taky v pořádku – to je nejlepší kámoš :) Když nic necítíte, tak podle mě to ještě není ono – nevadí, časem to přijde.

Z mé zkušenosti se to odbourává "po částech", tj. já osobně to většinou nedokážu to přijmout na první pokus. Je-li to věc, kvůli které jsem se vnitřně pranýřoval 5 let, tak to nepůjde za 1 minutku. Druhá moje zkušenost je, že ten efekt se objeví až za čas a velice nenápadně. Spíš si třeba po dvou měsících všimnu, že už mi nevadí občas přijít pozdě, a když mi zrovna ujel autobus, tak se necítím jako vyvrhel civilizace :)