Pouštní otcové

Velmi zajímavá křesťanská knížka, která, když se na to podíváme pořádně, vlastně není o Bohu, ale o nás a o práci s naším nitrem a našimi strachy. Celkové poselství, kterým ke mě promlouvá, není o odevzdávání zodpovědnost nade mnou Bohu. Naopak, o braní více zodpovědnosti za můj život na sebe.

«Pokud by někdo chtěl poznat na vlastní kůži zlomyslnost démonů a chtěl by se obeznámit se jejich způsoby, tomu nemůžu poradit, než aby obezřetně sledoval své myšlenky.

Měl by si všímat četnosti jejich výskytu, času, kdy dávají pokoj, kdy přicházejí a opět odcházejí.

Měl bych rovněž pozorovat mnohotvárnost svých myšlenek, pravidelnost a pořadí jejich výskytu a odhalit tak démony, kteří je způsobují. Potom by měl prosit Krista, aby mu dal vysvětlení všeho toho, co zjistil.» (Evagrius)

Jaké obrazy mi vytanou na mysli, zahledím-li se na svůj hvěv? Je má zlost zaměřena vůči určitým osobám? Jací jsou lidé, kteří ji ve mě vyvolávají? Proč právě tito? Vzbuzují ve mě dávno zasuté vzpomínky? Pravděpodobně mě kdysi zranili a nyní se nabízí příležitost se s nimi vyrovnat. Zranění, kdysi vytěsněná, se ve styku s určitými lidmi znovu a znovu vynořují a brání mi tak s nimi přiměřeně jednat.

Citát 24, ze strany 54.

Tato rada není o tom, prosit Boha, aby mě zbavil mých démonů, a tedy zbavit se mé odpovědnosti. Moji démoni patří mě a je na mě, abych se s nimi porval – nebo spíš se s nimi zkamarádil.

Je to spíš o tom, pozorovat myšlenky, kterými se démon (strach) projevuje. Seznámit se s jeho projevy v mém chování. Nesnažit se ho zavřít do nejvzdálenější komnaty ve mě a zabarikádovat dveře. To nefunguje, on tam pořád je a pořád mě ovlivňuje. Ale vidět to, co mi jeho přítomnost přináší a odnáší. Nesnažit se před ním zavřít můj vnitřní zrak.