Hněv a jeho smysl

Zajímavě napsaná knížka o psychologii hněvu. Podtitul je Podněty k seberozvoji, a opravdu obsahuje hodně témat k zamyšlení. Např. akceptovat to, že někdy rozhněvám druhé. Nebo co je to pasivní agrese (agrese nevyjádřená přímo, ale nepřímo, trucování, mlčení) a že vlastně způsobuje ve vztazích víc problémů než užitku. K tomu mě zaujal následující text:

Pětatřicetiletá žena trpí stísněnou náladou. Sama o sobě říká, že ji nic nezajímá a nic ji k ničemu nepudí. Má psychomotorické zábrany, nemůže se pohybovat. Ani ona nechce zabírat ve světě místo. Neustále se vciťuje do ostatních lidí, aby uhodla, co by od ní mohli chtít. Tato přání jim pokud možno plní a doufá, že ji za to budou mít rádi, nebo ji přinejmenším ocení.

Tato žena se křečovitě snaží zavděčit ostatním lidem. "Promiňte mi, že tu jsem. Mohu pro vás něco udělat?" To sice neříká, ale mohla by. V její společnosti buď cítíte potřebu co nejrychleji se o ni dobře postarat, udělat pro ni bez agrese něco láskyplného – nebo ve vás vzrůstá hněv a vztek. Tato žena nevypustí z úst jediné zlé slovo, alespoň ne aktivně. Zato však všechno, co se vyskytuje na tomto světě, přiklápí zhasínáčkem. To je takový klobouček, jímž se dřív zhášely svíce. Podobně ona zháší veškeré nadšení i každou drobnější radost. Kdekoli je něco krásného, ona to dokáže přidusit. Svým dětem, co jseou naštěstí ještě stále dost živé, říká smutně a s trochou výčitky v hlase: "To je dobře, že aspoň vy se ještě umíte radovat." Děti na ta slova prásknou dveřmi a utečou.

Tato žena vykazuje velice mnoho empatie, ale žádné sebepotvrzení. Místo zdravého sebepotvrzení má zbrzděnou agresi. Se svou zbrzděnou agresí je však samozřejmě někým, koho nelze obejít. Když někdo s touto vnitřní dynamikou žije s druhým člověkem, nevypadá to tak, jak si tito lidé sami myslí. Není to tak, že by nikomu nedělali potíže a neměli vůbec žádné nároky na místo ve světě. Naopak, při své nenáročnosti vyžadují dokonce velice mnoho místa. Existuje také nenáročnost, která má obrovské nároky. Lidé, kteří jsou otevřeně nároční, jsou nároční méně. "Já pro sebe přece vůbec nic nechci" - tento neživotný výrok nutí druhé, aby pátrali po něčem, co by takovému člověku mohli dát. On to však stěží dokáže přijmout. Nebo se druzí zlobí a agresivně požadují, aby tito lidé otevřeně přiznali, co chtějí, a aby formulovali, co jim ublížilo, aby to pak bylo možné něco změnit.

Verena Kast, Hněv a jeho smysl (opens in a new tab), Nakladatelství Portál 2010, str. 65